aneb jak se šlechtily, šlechtí a budou šlechtit včely?
(psáno pro časopis Klíč k soběstačnosti)
 |
| Včelky Buckfastky |
Když se člověk poprvé odvážil setřást včelí roje do dutých špalků a odnést si je na zahradu, aniž by to tušil, stal se nejen prvním včelařem, ale i prvním šlechtitelem včel. Při práci se včelami si totiž nemohl rychle nevšimnout, že každé včelstvo vypadá, voní, prospívá i bodá jinak. A protože lidé odjakživa upřednostňovali med před jedem, zabíjeli včelstva, která se pokoušela zabít je, a chystali nové domovy pro ta, která donesla nejvíc medu, postavila z vosku nejvíc plástů a dala nejvíc nových rojů. Tím člověk pomalu ale jistě ve včelí populaci posiloval vlastnosti, kterým dnešní včelaři říkají medný výnos, rojivost a mírnost. S nimi v zásadě vystačil od starověku až do nástupu novověku, kdy se rozhodl, že je třeba vykázat nějaký pokrok.
Lidský novověk se výrazně otiskl do krajiny. Z hlediska včel především v tom smyslu, že z ní téměř úplně zmizely staré duté stromy, které byly před začátkem symbiózy s člověkem hlavním včelím domovem. Co naopak přibylo, byla velká pole a sady poskytující krátkodobou a velmi bohatou pastvu poměrně časně zjara. To nutilo tandem člověk-včela koncentrovat velké množství včelstev na jedno místo a posouvat zenit aktivity včelstva od léta k jaru.
Včelařovo řemeslo pak zásadně proměnilo několik vynálezů, z nichž nejvýznamnější roli hrál nový druh úlu, ve kterém šlo včelí plásty rozebrat a zase složit bez jejich zničení, takže bylo možné množit včely kdykoli bez nutnosti čekat, až si vzpomenou se rojit. Objevena byla také odstředivka, která dovolila neničit a recyklovat plásty při sklizni medu. Obé společně umožnilo chovat mnohem větší, početnější včelstva a rychle se přišlo na to, že jedno velké včelstvo dokáže přinést několikanásobně víc medu než stejný počet včel rozdělený do více malých včelstev.
Důsledkem toho se rojení, které je přirozeným způsobem včelího rozmnožování i boje s nemocemi a které člověk několik tisíc let šlechtěním posiloval, stalo nežádoucím jevem oslabujícím včelstvo a zmenšujícím medovou sklizeň. Mezi včelami začaly dostávat přednost ty nerojivé, což dál snižuje jejich schopnost přežít ve volné přírodě a zvyšuje míru jejich zdomácnění.
Koncentrace mnoha včelstev na malé ploše navíc začala klást mnohem vyšší nároky na jejich odolnost vůči nemocem. Nákazy se úl od úlu šíří mnohem snáze a začalo docházet k dominovému efektu, při kterém naráz hynou stovky i tisíce včelstev. S pronikáním komerčního včelařství do odlehlejších částí světa se navíc včela medonosná nakazila novým parazitem, roztočem varroa destructor, který dříve žil na jiném druhu včely ve východní Asii. Ukázalo se, že na evropských včelách šlechtěných na velkou početnost, které jsou dnes již rozšířeny po celém civilizovaném světě, se roztoči daří mnohem lépe a vinou nerovnováhy ve vztahu parazit-hostitel dokáže jím působená varroóza cvrnknout do dominových kostek mnohem snáze, než „staré známé“ včelí nemoci.
Vznik nového řemesla
Vedle cílů šlechtění se snad ještě zásadnějším způsobem proměnily i metody jejich dosahování. Ačkoli už dávno včely vnímáme jako hospodářská zvířata, v porovnání s kravami, prasaty nebo slepicemi jsou stále poměrně specifické. Až donedávna například vůbec nebylo možné vybírat konkrétní jedince k páření, protože včelí matky za tím účelem létají, kam chtějí a páří se zhruba s desítkou jakýchkoli trubců z okruhu mnoha kilometrů. Došlo však k pokroku. Nejdřív se začaly chovné včely vozit do odlehlých horských údolí či na mořské ostrovy, což umožnilo zajistit potomstvu otce z konkrétních včelstev. Lidem, kteří se tomu věnovali, se začalo říkat šlechtitelé a podnes neustali ve své snaze vnášet řád do chaosu. Vrcholem jejich současného umění je metoda umělé inseminace, při níž je za pomoci narkózy a mikroskopu do včelí matky vpraveno sperma vybraného trubce. Kontrola nad tokem genetických informací je díky tomu opravdu velká.
Umělá inseminace ve spojení s další včelí zvláštností - že během jednoho roku se mohou narodit až tři generace včelích matek - znamená možnost velmi rychlého postupu ve šlechtění a již umožnila vznik několika umělých včelích plemen.
Co se dělo v Česku ?
Včela medonosná má desítky poddruhů evolučně přizpůsobených různým podmínkám od Britských ostrovů až po Madagaskar. Českou kotlinou před zásahem člověka létala převážně včela tmavá obývající celou severní polovinu Evropy, jen na Moravě se potkávala s populací včely kraňské žijící hlavně ve východní části Rakouska, na Slovensku, v Maďarsku a na západním Balkáně.
To se změnilo v průběhu devatenáctého století, kdy pokrokově smýšlející čeští včelaři zjistili, že jejich kolegové z dalších částí monarchie mají včely, které v porovnání s českými nosí víc medu, méně bodají, jsou silné už časně zjara a více se rojí (což tehdy ještě byla výhoda). Následovala živelná vlna dovozů, zkoušení a rozchovu kraňských včel z Rakouska a vlašských z Itálie. Ukázalo se ale, že pozitivně vnímané vlastnosti „nových“ včel převažují jen několik málo včelích generací, po nichž nekontrolovatelným křížením s místní populací vznikají hybridi, kteří jsou ještě mnohem bodavější než původní tmavá včela.
V dalších desetiletích se vzájemně tříštily snahy o návrat k původní české tmavé včele i další šíření prošlechtěných kraňských včel z Rakouska. Jazýček vah ve prospěch kraňky převážil až nacistický režim, který ji prohlásil za jedinou správnou včelu a významně se zasadil o její šíření v celé Třetí říši. Definitivně pak byla včelí populace normalizována v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy byl přijat a uskutečněn program takzvaného převodného křížení, na jehož konci byla kraňská včela skutečně jedinou chovanou a povolenou včelou v Československu a geny původní české populace včely tmavé tím byly nenávratně ztraceny.
Tou dobou k nám také dorazila již zmíněná nemoc varroóza a ve včelařství nastala dodnes neskončená doba chemická. Ačkoli tento článek má pojednávat o šlechtění včel, pro tohle období je charakteristické jejich nešlechtění, respektive ztráta snahy většiny šlechtitelů o řešení nejpalčivějšího chovatelského problému své doby a zabývání se problémy podružnými. Většina šlechtitelů i jejich zákazníků setrvává ve starých myšlenkových schématech jednostranně upřednostňujících takové včely, které donesou hodně medu, nebodají, tvoří velká včelstva, staví hodně díla, nerojí se a na jaře se rychle rozvíjí. Vlastnosti jako odolnost proti nemocem, hygienické chování nebo schopnost zimovat na medu („normální“ včely dnes totiž v zimě jedí cukr) čeští šlechtitelé zohledňují stále spíše výjimečně, protože sdílejí mylnou představu, že bude jejich práci donekonečna suplovat stále méně účinná chemie.
Naším vstupem do Evropské unie zároveň padl zákaz chovat jiné než kraňské včely, čemuž opět řada pokrokově smýšlejících včelařů nedokáže odolat. Nejmódnější je v tomto ohledu uměle vyšlechtěné anglické plemeno Buckfast, které kromě nápadně krásné zlatorezavé barvy láká na staré dobré rekordní výnosy medu, nulovou rojivost a naprostou mírnost. Co je na druhé straně mince, už možná uhádnete sami – je to výrazné zhoršení vlastností u kříženců v dalších generacích a vyšší náchylnost k propuknutí varroózy. Dalším plemenem, které se dováží, je tmavá včela. Její chovatelé si od ní slibují vyšší odolnost v drsnějších klimatických podmínkách a tvrdí, že jen vrací na své místo včelu, která tu byla původně. Příliš si ale neuvědomují, že tmavé včely adaptované na podmínky Skandinávie, severního Německa nebo Švýcarska pravděpodobně nebudou mít s českou krajinou o nic více společného, než kraňské včely, které se k nám pro změnu vozí z Rakouska a Slovinska. Zastánci různých plemen mezi sebou pochopitelně vedou mnohé spory a přitom zapomínají na to podstatné – že našim včelám neustálým dovozem nových genů vůbec nedávají šanci adaptovat se na místní prostředí.
Jak to dopadne?
Logika pokroku velí, že dalším krokem ve šlechtění včel by po ostrovních oplozovacích stanovištích a umělé inseminaci měla být genetická modifikace, která by teoreticky mohla ušetřit desítky let strastiplné práce, do které se nikomu moc nechce.
Přání autorek tohoto článku je opačné. Chtěly by, aby se šlechtění včel z rukou lidí v bílých pláštích a laboratořích vrátilo do rukou včelařů, kteří by v rámci svých místních komunit, vyzbrojeni znalostmi, trpělivostí a pokorou, dali včelám jakýmsi „pasivním šlechtěním“ příležitost sžít se s prostředím a postupně vytvořit nové lokální populace méně závislé na člověku.
