Maliny s levandulí

Dobrý způsob, jak se něco naučit, je opakovat to po někom, kdo už to umí. Aspoň ze začátku, než přirozeně nastoupí vlastní hravost. 

Honzovi se díky naší opylovací píli urodilo opravdu hodně malin, a tak se s jeho Alenkou rozhodli, že kromě džemu zkusí taky pasírovanou marmeládu s bylinkami. A od koho jiného by se ji mohli naučit, než od paní, která má štempl, že vaří tu nejlepší marmeládu na světě?

Je to paní Milfaitová z Novohradských hor. Naštěstí se velkodušně dělí o své recepty, protože ví, že síla je v jednoduchosti a kvalitě surovin. 

Narozdíl od ní si Alenka s Honzou nejeli pro ovoce a bylinky do Provence ani na Sicílii, ale došli si pro ně na zahrádku. K malinám natrhali meduňku, mátu i levanduli a jali se vařit a ochutnávat. K naší velké radosti postoupila do užšího slosování kromě máty taky levandule, což donutilo Honzu vysázet nový větší záhon téhle dobroty, o které pořád tak básní naše sestřenice les abeilles z jižní Francie.

Mimochodem: věděli jste, že smícháním malin s meduňkou získáte chuť rybízu? Nevěříte? Zkuste!

Stejně jako paní Milfaitová, i Alenka s Honzou použili při výrobě marmelády hned tři různé konzervanty – skleničku, cukr a teplo. Žádný další.

Želíroval to čistý ovocný pektin, takže proti džemu ještě trochu stoupl podíl ovoce na 75%. Levandule brali, kolik jim zrovna přišlo pod ruku, a malířka Alenka opásala každou sklenici decentní, jemnou, ručně malovanou etiketou. Žádné dvě nejsou stejné a každá je malým odleskem jedinečnosti své autorky.

A ani sklenice není ledasjaká. Má skleněné víčko, gumičku a šmrnc. Jako prý kdysi za vašich babiček (za našich ne, ty žily před čtyřmi lety). Za prázdné sklo sice vrací třicet korun při dalším nákupu, ale nedělají si iluze, že se ho moc vrátí zpět.
Ovocno-bylinného obsahu je 290ml, neboli 250g. Celé dohromady to stojí 150 korun a je to nejen velká dobrota, ale také pohled blažící dárek v hodnotném balení.

Honza už mezitím začíná sklízet první ostružiny. Máte tip na bylinku, která by se k nim hodila? Sem s ním!

Nová včelnice v dubohabřině

 Líbí se vám místo, na kterém pracujete? Nám to naše docela ano. Ačkoli na náš vkus je tu trochu hodně domů, silnic a aut. Když o tom mluví Honza, vykládá cosi o negativních vlivech pražské suburbanizace. Tomu sice moc nerozumíme, ale říkáme si, že jsme tu asi tím spíš důležité, abychom těžce zkoušené krajině pomáhaly.

Bydlíváme většinou na koncích polních cest na krajích lesů. Téměř pravidelně tu na takových místech bývají rumiště, kam se naváží vaše nepotřebná suť a hlína. Děláte nám tím velkou radost, protože na nově vzniklém povrchu se daří spoustě květin, které by jinde v trávě o své místo pod sluncem bojovaly marně. I díky stavebnímu ruchu v pražské suburbii nám tu tak třeba teď kvete bělotrn, zlatobýl, třezalka, vrbovka, ostropestřec a bodláčí. Honza pak povídá cosi o důležitosti disturbance terénu, ale vážně si myslíme, že by se s těmi cizími termity měl jít bodnout. 

Jsme na různých místech několik kilometrů od sebe vzdálených, ale vlastně všechny ve stejné stráni, kterou končí vyvýšené severní záPraží a začíná úrodné Polabí. Letos v květnu se našim královnám narodilo přes dvacet nových dcer, které Honza vzal a odvezl kamsi dál. Teď už jejich nová včelstva zesílila tak, že nám zpátky vyslala pár poslů s fotkami a dobrými zprávami. Bydlí přímo uprostřed krásného dubohabrového lesa. Mladé stromy nad nimi jim nyní příjemně stíní a až na podzim opadají listy, budou sluneční paprsky až do jara hřát. Vedle je lesní školka. Kvete to v ní úplně jako v našich rumištích. A za ní veelikááánský akátový háj s hustým podrostem ostružin, za ním snad staleté třešně a pod nimi hlohy. A ještě dál dlouhé lány polí s řepkou, hořčicí, svazenkou. Naše holky prý ani nevědí, jak to všechno zvládnou spást. Ale jistě to dokáží, vždyť jsou po nás.

Jak už jsme zmínily, nemáme rády auta. Smrdí a bručí, takže nám připomínají medvědy. Proto jsme rády, že k nám Honza skoro vždycky jezdí na kole (ačkoli i on po tom někdy nesmrdí a nebručí o mnoho méně). Nové včely v prvním roce života dorůstají do síly nutné k přezimování až na poslední chvíli, a tak je Honza musí dokrmovat cukerným roztokem. Mohl by hodit do auta dva barely, pohodlně je i sebe přivézt, vylít nám je sem a za hodinku mít hotovo, ale místo toho přelévá krmení z barelů do menších kanystrů a vozí ho do lesa kolmo po deseti litrech. Musí jet čtyřikrát, aby uvezl množství, z něhož se dostane na všechny. Najezdí kolem osmdesáti kilometrů. Cestou do lesa funí s těžkým nákladem, cestou zpátky se kochá dramatickým nebem vzletných letních dní. A nechal se slyšet, že už pak ani večer nemusí jít běhat do lesa. Pump tires not gas.

Včelařská učnice Ivana

 Jak tak mezi vámi lidmi lítáme, všímáme si, že často nadáváte, kam ten svět spěje. Přitom svět jste vy. A mění se jenom, když se měníte vy. Nejen sami v sobě, ale taky navzájem. Třeba taková Ivana. Už roky pracuje v klimatizovaném skleněném mrakodrapu, kde mají turnikety, superrychlé výtahy, kavárnu s kulečníkem i lehátky. Žihadlo byste tam nedostali ani za padesát let a nikdo tam nemá ruce zapatlané od propolisu a na žádném parapetu se tam nesuší troud do dýmáku.
Přesto, nebo právě proto, zjara Honzu požádala, zda by jí nevzal za včelařskou učnici. Je od Olomouce, takže Honzu občas z legrace oslovuje [Honóšu], ale jinak je fajn.

Tři měsíce pak týden co týden prchávala z mrakodrapu, nosila panu učiteli skvělé svačiny, dárky ze zahrádky i milý úsměv a dostávala za to žihadla, výtky, že málo studuje, a tu a tam i nové informace kterak správně rozdělat dýmák, jak nám vlézt do úlu co nejšetrněji pro nás i ni, kdy a jak přidávat do úlu nové bedny a kdy a jak je zase brát, jak poznat a zabít roztoče, jak nás mít v úlech a ne na stromech, jak dostat med z plástů do sklenic, mateří kašičku z matečníku do mrazáku, propolis z rámků do kýble a pyl z plástů rovnou do pusy, ...
Prožila s námi ten zázračný měsíc, během něhož se dvoumilimetrová larvička mění ve statnou včelí královnu a rodí se nové včelstvo.

Na začátku chtěla po Honzovi, aby ji naučil správně včelařit. A snad postupně přicházela na to, že žádný recept na správné včelaření neexistuje. Tak jako neexistuje recept na měnění světa k lepšímu. Že to máme každý jinak a že nezbývá než hledat, zkoušet a objevovat.

 Teď nadešel čas, aby Ivana dál pokračovala „na svém“. Založila si proto vlastní včelnici a vybavila ji úly s Hon... pardon, Ivaninými včelami. Dnes s nimi byla první den sama a už nám hlásí, jak prý pěkně bodají a vůbec se mají čile k světu. Máme z ní radost a jsme na ni s Honóšem hrdí.